Sample from the book El Moungar

Toho rána to vypadalo, že bude opět nesnesitelné horko. Jak jinak, procházeli přece přes poušť. Cestování pouští, bylo to nejnudnější, co Copel zatím zažil. Nikde nic, jen samý písek. Ten působil také tak, že všichni měli čas od času pocit, že vidí věci, které tam ve skutečnosti vůbec nebyly. Museli udělat pár přestávek, cesta nebyla dlouhá, ale oni měli čas a mohli si to dovolit. Všichni si přáli, aby je napadl nepřítel. Legionářům totiž bylo úplně jedno, jak věci dopadnou nebo kdo to spískal. Hlavně, když byla zábava.

Marocká poušť ale skýtala množství optických klamů, které se tu násobily nebývalou měrou. To, co v této mírně zvlněné krajině prachu, písku a kamenů mohl člověk spatřit, byla řada překrývajících se vodorovných záhybů, připomínající zvlnění, které pomalu ustupovaly do ztracena. Během několika málo kilometrů se barvy země mohly střídat v řadu různých barevných tónů - od žlutošedé až po tmavě uhlovou, pak na rezavě hnědou, nato na růžovou a potom zpět na žlutohnědou - a povrchová zvrásnění se mohla měnit od jemně zrnitého povrchu, přes štěrk, až po kameny ve velikosti pěsti jen v končinách skutečné hamady - kamenité pouště poseté štěrkem, kameny nebo skalními útvary. Na první pohled tento kraj tak neposkytl lidskému oku nic víc, než podívanou na krajinu, kde se povrch země zvolna proměňoval v hladinu klidného písečného moře. Vzdálenosti a poměrné výšky mezi jednotlivými částmi pouště však byly značně zavádějící. Když se člověk zadíval na rozsáhlou pouštní krajinu za poledního slunce, uviděl na ní okamžitě i cupitající pouštní myš, ale potom i temný stín dospělého muže, se mohl zdát jako by se před ním zvedal několik set metrů od země jako nicotný obrys, ale který si překvapivě blízko před něj najednou stoupnul. Proto mohli legionáři být zaskočení domorodým jízdním oddílem ještě před tím, než měli čas si vytvořit obrannou čtvercovou formaci.

Vauchez nepředpokládal, že by to byla nějaká sebevražedná mise. Ale představa, že to půjde tak lehce, byla podle něho trochu bláhová. Nevěřil, že by zrovna jejich expedice nebyla napadena. Určitě měl i své další vlastní pochybnosti, ale nesměl je na sobě dát znát.

„Vážně si myslíte, že to půjde tak lehce?" zeptal se desátník Zoli.

Vauchez nasadil odhodlaný výraz:

„Samozřejmě."

„Okolí se zdá být prázdné," hlásil jeden předsunutý legionář s puškou v ruce, která jakoby hledala neviditelné nebezpečí.

„A nějaký pohyb kolem?" zeptal se Vauchez.

„Nikde nic."

„Dobrá, pro jistotu půjdete ještě se dvěma muži tamtím směrem," a ukázal na kamenitou náhorní plošinu, odkud mohl být veden případný nepřátelský útok, „až budete mít výhled na celou východní stranu."

Za deset minut se legionář vrátil:

„Nikde nic.“

Vauchez se otočil k desátníku Zolimu:

„Vidíte, desátníku,“ žertoval, „své vojáky mohu vést bez problémů celou cestu Saharou až k Tafilaltu ve své košili s krátkým rukávem. Pokud některý z mých legionářů umře, bude to nudou.“

Desátník Zoli, jak později řekl novinářce Isabelle Eberhardtové, věděl, že jeho velitel žertuje, ale také si byl vědom, že Vauchez celou situaci nadlehčuje a od samého počátku podceňuje nepřítele.

Pokud by se totiž člověk mohl podívat z vrcholků svahů směrem dolů na krajinu za svítání nebo v pozdním odpoledni, kdy bylo slunce již nízko a stíny se stávaly delšími a ploššími, tak by se před ním odkryla a objevila celá škála světel a stínů, jež tvořily takzvané „mrtvé kusy země“- pro vojáky to byla místa úkrytů a průseky, kterými se mohli neviditelně pohybovat. Světlé pruhy a oblasti mezi stíny ale byly pro legionáře velkou překážkou; jednalo se totiž o místa, kde se mohli dostat do velkých nesnází a mohli být tak i snadno zabiti.

V jednom takovém průseku, tedy mrtvém kusu země, kam by nedohlédlo i to nejbystřejší oko, se ukrývali tři muži. Jedním z nich byl Ahmed, řadový voják arabské národnosti, který ještě před několika hodinami usedl na svého hnědého berberského velblouda a zamířil se dvěma muži vstříc svému osudu, který jim, jak sám pevně věřil, předurčil samotný Všemohoucí.

Zanedlouho tak projížděly kamenitou pouští na velbloudech tři postavy. Jednalo se o zvědy berberské národnosti, národa pouště, kteří byli spolu s Araby vysláni svým velitelem na průzkum francouzského vojska, které bylo nyní v pohotovosti utábořeno nedaleko odsud.

Teď ležel Ahmed ještě se dvěma muži na okraji písečné duny. Pod beduínskými šaty, které obepínaly jeho svalnatou postavu, se mu schovávaly zbraně - nabroušené čepele nožů a dýk - a u pasu se mu pohupovala šavle. Svýma hnědýma očima celou dobu pozoroval dění pod sebou. Všude před ním chodili legionáři v plné zbroji, kteří se hemžili jako mravenci. Zdálo se, že se jen tak procházejí táborem a komunikují mezi sebou. Někteří chystali zvířecí trus na oheň, důstojníci byli ve svých stanech, jiní sledovali venku, zda jejich vojsko plní příkazy.

Ahmed se znovu vyškrábal na skálu před ním a čekal. Dole na planině panoval klid. Hlídky měli Francouzi rozestavené na různých místech na skalách nad táborem, ale všechny byly daleko a jich si neměli šanci všimnout. Francouzský tábor se kousek po kousku rozsvěcel pomocí menších ohýnků, ke kterým si vojáci sedali, aby si uvařili čerstvou kávu. Čerstvá a dobrá káva, ale i pinard byly pro legionáře nejdůležitějšími věcmi. Ahmed lehce šťouchl do muže vedle sebe. Pomalu vstali a začali sešplhávat ze skály na planinu. Dolů se dostali v pořádku, nasedli na své velbloudy a vydali se všichni tři informovat o celé situaci svého velitele – Mulaje Mustafu.

Mulaja Mustafa, vůdce celého tohoto oddílu, zauvažoval. Má počkat na tmu? Jen ta jim dokázala dát tolik potřebný moment překvapení. Celou hodinu dával dohromady plán, jak zaútočit na francouzský tábor a přitom zajistit, aby je nikdo neviděl příliš brzy. Předpokládal, že budou mít rozestavené stráže okolo tábora. Probíral mnoho nápadů, jak útok provést, ale vždy se našel nějaký problém. Pak však měl naprosto jasno: zaútočí u studní v soutěsce El Moungar.

El Moungar bylo místem vyděděného a vyprahlého místa na jihu Oranu, kde se sice nacházela jediná provozuschopná studna na trase z Beni Abbes do Taghitu, ale voda nebyla pitná, jak pro muže, tak i pro domácí zvířata. Kromě mikrobů totiž obsahovala i hořčíkové a sodíkové soli a způsobovala tak u vojáků těžké průjmy.

U El Moungaru bylo slunce stále docela vysoko, ale zde vůbec nešlo o to, jakou mělo sluneční světlo intenzitu – ale o to, kdy se stíny, tyto samostatné mrtvé kusy země, nejdéle držely na zemi a za ranního slunce se rozplývaly ze všeho nejméně. A v mrtvých kusech země, jak známo, mohl být ukrytý nepřítel.

Kolem 9.30 ráno se slunce již vysoce tyčilo na obloze, a proto si muži sundali své teplé kabáty a dále pokračovali vpřed ve svých bílých uniformách a tropických helmách. Po dvou až třech kilometrech od studny v El Moungar se z nějakého důvodu kapitán Vauchez rozhodl udělat odpočinkovou zastávku pro své muže téměř přesně na stejném místě, kde právě, jen něco málo před třemi roky, jeho jízdní rota pluku pod velením kapitána Séranta byla napadena, když se vracela ze Zafrani. Malé bojiště, kde Sérant v červenci roku 1900 bojoval, se nacházelo asi 300 metrů na sever od toho místa, kde se Vauchez zastavil a bylo na dohled od malého návrší po jejich pravici. S horní hranicí dvouleté nepřetržité vojenské služby u jízdní roty, do tohoto dne nezůstali v řadách Sérantovy jednotky žádní vysloužilí vojáci – i když ale bojovali velmi statečně, byli stejně pobiti do posledního muže. Jejich kostry už dávno zmizely v písku nebo byly odtáhnuty daleko pryč malými pouštními šakaly velkými jako liška. Bylo by jistě zajímavé vědět, jestli se některý z legionářů, který se posadil, aby si otevřel svou plechovku se sardinkami, nezamyslel nad touto skutečností a neokomentoval ji. Legionáři se ale mohli najíst ze svých celodenních přídělů a také vůdčí stádo velbloudů tak znovu dohnalo konvoj – protože je poháněči nechali pobíhat okolo eskorty, která se tímto roztahovala a smršťovala. Vojáci tábořili ve velmi mírně propadlém svahu uprostřed mělkého průseku nížin, které byly kolem jednoho kilometru široké. Dobře naladění mezkové byli k sobě ve skupinách přivázáni, pušky byly postaveny do trojnožek a legionáři usedli jižně od skupinek mezků, aby se najedli. Zadní voj tvořili spahiové a jejich velbloudi se už také pomalu přibližovali k legionářům. Po jejich pravém křídle, na západ, se zvedala řada šedavě žlutých kamenných pahorků v několika set metrů širokém pásu a až do výšky dvaceti metrů, za nimiž se v poloviční vzdálenosti táhla hranice srázu Džebel Bechar, jehož svahy z matné černé suti se prudce zvedaly až k útesům černých skal. Vzadu po své pravé straně eskorta prošla mírně roztroušenými, zakrslými, trnitými stromky a po jejich levé straně se rozprostírala rovná a nevýrazná kamenitá země, hustě pokrytá každých pár metrů chomáčky plevelů a trsy trav, které se pomalu začaly připojovat až k okrajům malé bílé písečné duny, za níž se rozprostírala okouzlující řada obrovských žlutavě zlatých písečných dun na pomezí velkého písečného moře.

Když Vauchez přikázal svým legionářům, aby se zastavili jižně od El Moungar dne 2. září 1903, tak tam neposlal žádné strážní hlídky. To bylo trestuhodné. Spoléhal snad na patrolu spahiů, která tudy zrovna projížděla a měla službu? To se už nikdy nedozvíme. Jisté ale je, že tato jízdní hlídka byla z vysloužilecké první a ne z druhé roty spahiů, která navíc právě přijela z mírumilovné a dlouhodobě klidné alžírské provincie na hranici Oranu. Odvykla boji. Reflexy zakrněly. Proto tato projíždějící francouzská jízdní hlídka spahiů nemohla vidět a ani tak napadnout, co se skrývalo za těmito písečnými dunami.